Vymodlené krajské kolo

Pátek 25. září, České Budějovice

„Zrušeno.“ „Z důvodu nařízení vlády přesunuto na další rok.“ Odklady a zákazy v letošním roce stíhají jednu akci za druhou a proto není divu, že jsme se až do poslední chvíle obávali, že se náš již od jara očekávaný výlet neuskuteční. Už v březnu jsme vlivem pandemie přišli o repreples, na nějž jsme usilovně připravovali nové vydání a představa, že nám koronavirus zhatí plány i tentokrát, byla opravdu nemilá. Naštěstí se ale stal zázrak.

Je ráno. Na nástupišti, ze kterého nám to má každým okamžikem jet, už postává skupinka unavených cestujících, které na nohou drží jen vidina brzkého víkendu a vyhlíží už nějakou chvíli meškající vlak. Běžní lidé si na zpoždění spoje zanadávají, ale my, co zpravidla chodíme všude pozdě, si v tomto českém rozmaru vyloženě lebedíme. Nebýt něj, nedostali bychom se totiž nikam. A tak díky této krásné vlastnosti Českých drah nastupujeme v plném počtu do přeplněného vlaku. Jenže ouha. Kupéčka jsou obsazená a nám nezbývá nic jiného, než probíhat jedoucím vlakem odzadu dopředu a hledat volná sedadla k vytouženému rozvalení. Poté, co jsme v několika vagónech místo nenašli, z jednoho kupéčka nás vyhodili a nikde jinde nás nechtěli, jsme konečně našli místo stvořené přímo pro nás. Cesta tedy může začít. Za okny lilo, louky a rybníky byly zatopeny neprostupnou mlhou a vás tato ponurá scenérie vybízela k dlouhému a hlubokému spánku. Část výpravy se spát pokoušela, to ano, ale proti zbytku, který vedl nekonečné hlasité debaty, neměla šanci. „Měli jsme vzít ukulele.“ „Ukulele!? To radši kytaru!“ „Co děláš?“ „Pokouším se spát!“ „Zatáhni ten závěs!“ „To je jak ve vlaku do Bradavic. Akorát, že nejedeme do Bradavic.“ „Nech si ty moudra. Pojďte si radši něco zahrát.“ „A co?“ „Ježiš, já nevim!“ „Mít tak s sebou karty…“ Je vám asi jasné, že nikomu se nakonec usnout nepodařilo.

O moc lépe jsme ale na tom nebyli ani po vystoupení z vlaku. Zvolený navigátor naši výpravu vedl špatným směrem a když jsme se konečně dostali do areálu univerzity, navedl nás telefon do zdi. A pak věřte technologiím! Nakonec jsme se ale odtamtud vymotali a dorazili ještě před zahájením. Organizátoři nás všechny vřele uvítali a my jsme se v mezičase před vyhlášením vydali na průzkum konkurence. A pak nastalo ono dlouho očekávané vyhlášení.

Tlukot srdce, napětí, ticho. „Grafoman!“ Euforie, potlesk a cesta poloprázdnou kavárnou pro diplom. Focení, dárky a úsměv od ucha k uchu skryt pod rouškou. Po předání jsme na oslavu bouchli šampáňo (dětskou verzi s Blesk McQueenem, protože jsme přeci vzorní gymnazisté) a byli šťastní jak blechy, protože po tom, co jsme si museli poradit s nefunkčními stránkami, lockdownem, chybějícím obsahem ve vydání a naučit se fungovat ve skoro komplet nové sestavě redakce, tohle vítězství stálo za to!

Autor: Za redakci Grafomana Barbora Kůtová
Přečteno: 386x
Vydáno: 25.9.2020

Další články v kategorii

Kurz improvizace aneb Honza Mrázek jede jako parník
Cena Alexandry Berkové 2021
Soutěživá nabídka pro introvertnější literární duchy