Mé čtyři dny na Letní škole žurnalistiky

Poslední týden v srpnu se v Praze na Fakultě Sociálních věd Univerzity Karlovy konala Letní škola žurnalistiky. Ačkoli jsem k podobným programům obyčejně skeptická, tak jsem v červnu (samozřejmě na poslední chvíli) sepsala motivační dopis a esej, podle kterých se přihlášení účastníci vybírali. Zpětně letní školu hodnotím jako jeden z nejlepších zážitků prázdnin, protože jsem si mohla rozšířit obzory a dozvědět se mnoho informací – třeba že se téměř nikdy nepíše v ich formě, tak to musím porušit, dokud si to pamatuji.

Den první

První den byl zahájen přednáškou o kvalitě profesionální žurnalistické produkce pod tlakem na rychlost, což mimo jiné dobře fungovalo jako prolomení ledů mezi účastníky. Odpoledne jsme strávili psaním krátké rozhlasové povídky a jejím nahráváním. Oproti některým účastníkům jsem měla výhodu, že ve Strakonicích nemluvíme nějakým znatelnějším přízvukem, ale i přesto jsem si poslech spíše neužila, což je asi pro každého, kdo slyšel svůj hlas na nahrávce, pochopitelná situace.

Den druhý

Úterní ráno se neslo ve znamení rozhlasu. Zkoušeli jsme číst zprávy, což je mimochodem mnohem těžší, než by se mohlo zdát, protože část tajemství úspěchu v rozhlasu (a i v televizi) tkví v tom číst ale nedat to znát a také nevyprávět. Navíc musí hlasatel evokovat pocit, že čte něco zajímavého, což rozhodně není vždy pravda. Poté jsme si připravovali rozhlasové interview s meteoroložkou a moderátorkou počasí, Taťánou Míkovou, která byla na letní škole hostem. Oproti rozhovoru psanému pro mě bylo mnohem těžší (respektive nezvladatelné) zastavovat hosta, protože jeho odpověď nemůžu zpětně zkrátit.

Odpoledne jsme se přesunuli k televizi. Protože jsme ve středu dělali v Praze reportáže, museli jsme dostat nezbytné informace o kameře, stand-upech atd. Poté přišel druhý host LŠŽ, Václav Moravec. Přednáška byla jedna z nejlepších přednášek, na kterých jsem kdy byla – možná i proto, že mé znalosti o televizi nejsou závratné, a tak mi přinesla spoustu nových informací. Jednou z nich je podobnost v chování důchodců a mladistvých, což možná působí absurdně nebo úsměvně, ale spočívá v tom, že když si mladí lidé, kteří se nekoukají na televizi, ale konzumují obsah na internetu, sami zvolí dobu, kdy tak udělají, je to stejné, jako když si nejstarší generace sama zvolí čas, kdy si zapne ČT24 a přečte si nejdůležitější informace v dolním řádku, což je podle posledních průzkumů ČT časté chování.

Den třetí

Po úterní přípravě na točení jsme se vydali s mobilem, držákem a dvěma mikrofony do pražských ulic získat materiál na reportáž. Naše skupina si jako téma vymyslela sdílené dopravní prostředky, tudíž jsme ještě předchozí den domluvili rozhovor s firmou Rekola, kam vedly hned ráno naše kroky. Poté jsme se ptali na názor kolemjdoucích a snažili se natočit slušné záběry. Následovalo už jen stříhání a namlouvání synchronu, což je zvuková stopa ve videu. Na reportáži, která trvala minutu, jsme ve výsledku pracovali sedm hodin. Nakonec jsme si ještě zkusili moderování zpráv ve studiu a čtení ze čtečky, což pro mě bylo ze všech disciplín nejtěžší.

Den čtvrtý

Když jsem ráno mířila směr Hollar, myslela jsem si, že po rozhlase, čtečce a rozhovoru domluveném ze dne na den, mě už nic nepřekvapí, což byl omyl, protože přišla přednáška o zpravodajství, publicistice a etice, po které následoval úkol přínést a zpracovat do hodiny zprávu z okolí. Naštěstí jsem se po kratší panice vzpamatovala a došlo mi, že stačí jen dojít na infocentrum a zeptat se tam, ale musím uznat, že když jsem zadání úkolu slyšela, byla jsem hodně zaskočená. Odpoledne a zároveň celou letní školu jsme zakončili exkurzí v Českém rozhlase, kde jsme nahlédli do newsroomu a do studií, kdy se nám dokonce poštěstilo být při vysílání zpráv.

Autor: Zuzana Vodáková
Přečteno: 120x
Vydáno: 4.10.2019

Další články v kategorii

Teambuildingový kurz aneb adaptační kurz třídy kvinty
Němečtí učitelé na návštěvě strakonického gymnázia
Beseda s poslancem Parlamentu ČR
Lomec
Grüße aus Wien