V sobotu 12.6. se náš tým, ve složení Karolíny a Kristýny Krejčových (6.O), Janči Kozlovské (7.O) a Vanes Vávrové (3.B), vydal na svou oficiálně první expedici v rámci programu DofE. Naše dvoudenní cesta započala na vlakovém nádraží ve Strakonicích, kde jsme se setkaly s paní Přibylovou. Ta nám zapečetila naše mobilní telefony, čímž nás připravila o možnost „přítele na telefonu“ a vše od té chvíle záleželo pouze na nás a našich dovednostech.
V první fázi naší expedice jsme měly dojít živé, zdravé a v rámci možností v celku do Albrechtic, které byly naší mezizastávkou a tábořištěm (Strakonice – Albrechtice...cca 21 km). V druhé fázi jsme si musely jako „zkušení“ skauti postavit stan, otestovat naše kuchařské dovednosti a poprat se s přenosným plynovým hořákem, který nám měl pomoci uvařit si něco teplého k snědku. Tuto část jsme dle našeho skromného názoru zvládly bravurně. K večeři se podával kuskus s rajčatovou omáčkou, jemně nasekaným tuňákem a s trochou bazalky a kari. Zde se tedy projevil náš skrytý kuchařský talent, kterému však nejspíše příliš nevěřil pan učitel Kůla s paní Přibylová, kteří nás přijeli zkontrolovat a ujistit se, že jsme nezůstali někde po cestě, neboť naše pozvání na večeři odmítli a raději dali přednost grilovanému kuřeti se slaninou. Ráno jsme si pak k snídani ukuchtily ovesnou kaši, zkulturnily se, sbalily si všechny věci, rozcvičily se a naše cesta mohla pokračovat. Nyní se tedy dostáváme do předposlední fáze, tedy fáze třetí, kdy jsme opustily Albrechtice a naše kroky směřovaly směrem k cílové zastávce, tedy do Protivína (Albrechtice – Protivín...cca 14 km). Když jsme dorazily na protivínské nádraží, už jen stačilo nastoupit do vlaku, který nás po dlouhém víkendu dovezl zpět do Strakonic, kde na nás již s úsměvy na tvářích čekali pan učitel Kůla s paní Přibylovou.
Tato expedice se stala vzrušujícím dobrodružstvím, na které budeme dlouho vzpomínat. Ale abychom byly upřímné, ne vše bylo tak růžové. Protože ne všechny z nás jsou zrovna sportovkyně, tak si nejspíše umíte představit, že bolest nohou, které ušly přes 35 km, a zad, které nesly snad desetikilové batohy, byla citelná. Zajímavá je také příhoda, kdy jsme musely projít stádem krav, které byly z nějakého důvodu společně s velbloudem a skupinkou prasat v otevřené ohradě a které nevypadaly, že by z nás byly zrovna nadšené. Ale úžasné na tom všem bylo to, že i když nastal nějaký problém, tak jsme jej dokázaly vyřešit. Když jsme se ztratily, stačilo vyndat mapu s buzolou nebo se jen zeptat kolemjedoucích. Když došla voda, stačilo zazvonit u nejbližšího domku a poprosit o ni. Člověk se jednoduše naučí improvizovat a postarat se sám o sebe. Navíc jsme tímto výletem udělaly něco pro své zdraví. Prošly jsme se, strávily čas na čerstvém vzduchu, popovídaly si… Zároveň jsme se obohatily o nějaké nové znalosti, neboť naším cílem nebylo pouze ujít danou trasu, ale také po cestě zmapovat blízké tvrze. Díky této výpravě jsme si také splnily bronzovou úroveň, ale především jsme se bavily (tedy kromě těch pár momentů, kdy jsme byly naprosto vyčerpané), což je to nejdůležitější.
Na závěr bychom rády poděkovaly panu Kůlovi jako školiteli naší expedice, paní Přibylové jako hodnotitelce expedice a dále také pánovi na in-line bruslích, který nás ochotně vyfotil, paní před domem a panu řidiči, kteří nás nasměrovali správným směrem, když jsme nevěděly kudy dál, paní z okna, která nám doplnila láhev vody, a pánovi, který nám pomohl, když jsme byly naprosto ztracené. Už se těšíme na naši další expedici.
Přečteno: 958x
Vydáno: 22.6.2021
